Jediný okamžik.

16. října 2014 v 19:19 | Elis. |  Necitelná bezvýchodnost
Depressed to the bones.
Je to...skvělá fráze. Ani nevím, jestli je to skutečná fráze, nebo jsem si jí prostě vymyslela, a upřímně...Je mi to jedno.
Prostě se mi honí hlavou. Cělý celičký den.
Je to příšerné, ale zároveň krásně poetické.
Občas mám pocit, jakoby se celý Vesmír zastavil a sledoval to se mnou.
Seděla jsem ve vlaku připraveném vyrazit a přemýšlela o tom, jestli sedím ve správném vagonu, který jede tam, kam potřebuju, a ne na Rakovník. Sledovala jsem prázdné nástupiště, když tu najednou přiběhly dvě mladé ženy a celé uřícené se snažily zjistit, zda to jede na Rakovník. Našli průvodčí a přímo pod mým oknem se jí na to zeptaly. A ona je poslala dopředu s tím, že tyhle vagony jedou přesně tam, kam potřebuji. A to byla má odpověď.
Pomalu se stmívalo. Sledovala jsem, jak se svět noří do tmy, a připadalo mi, jakobych se do té tmy nořila i já. Bylo mi mizerně. Snad nejhůř za ten mizerný den. Bylo mi úzko. Když najednou...začalo pršet. Bylo to nádherné. Měla jsem pocit, že Vesmír moji úzkost sdílí. A to bylo skutečně uklidňující. To, co jsem potřebovala.
Depresivní splín sice nezmizel, ale...úzkost ano.
I takhle to občas funguje. Když nic jiného ne...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ang Ang | Web | 16. října 2014 v 20:38 | Reagovat

Rakovník... Proč ne, přece jen je to pořád ještě místo.
Splín je občas... Přátelský.

2 E. E. | Web | 16. října 2014 v 22:19 | Reagovat

Vlaky jsou fajn pro ty, co touží po věčném pohybu. Pořád někam jezdí a tak... je to fajn.
Přílišné vzruchy na rozteklý mozek už jsou ale míň fajn.

3 MM MM | 18. října 2014 v 8:22 | Reagovat

Vlak, autobus a doprava vůbec celkově je jen nutným zlem a součástí nevyhnutelného. Každé naše přání je něčím vykoupeno. Chci-li se někam dostat, musím podstoupit cestu. Jet navečer nebo v noci je pro mě uklidňující. , tma a osvětlená města bující životem. Ale ráno je peklo. Pole v husté mlze, která se plazí až ke kolejím jakoby chtěla pohltit celý svět. Je to jako stát na okraji světa, za kterým už není nic. Beznaděj, prázdnota, nicota jež naplňuje naše srdce. Kdykoli to vidím říkám si, jak ubohý je tohle svět.

4 Blangela Blangela | Web | 6. listopadu 2014 v 21:23 | Reagovat

Tenhle podzim je totálně na nic, naprosto k ničemu, hrozný.
Nevím, jestli jsem si to jen dřív neuvědomovala, ale teď se to objevuje s větší razancí, všechno se kolem rozpadá a příroda umírá. A vlaky jsou možná i nadějí, ale možná i místem zkratu, jako každé jiné místo, v jiném čase. Kdykoliv, když seš já nebo ty nebo lidi, co se na takové jako my přímo lepí. Až to hezké není.
A hezké není ani to, že tuhle štafetu nejde předat dál. A na zlomení je často moc pevná...
Déšť, mlha, či pouhá šedá obloha někdy uklidňuje ten neklid, či úzkost, záleží na pojmenování. A navíc je to občas vážně krásné. Zvlášť k večeru, či nad ránem.

5 grey.t grey.t | E-mail | Web | 7. dubna 2015 v 23:28 | Reagovat

Někdy mám pocit, že déšť je ten přítel, který tě vezme za ruku a ty víš, že to bude dobrý. Nebo aspoň lepší. Na chvíli.
Píšeš skvěle, Elis. I když o smutných věcech.

6 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 3. září 2015 v 23:00 | Reagovat

Líbí se mi tvůj design, líbí se mi to jak píšeš. A mám ráda déšt'. Déšt' je úžasný a ukliňující.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama