Catova výpověď

21. července 2012 v 22:31 | Cat |  Nebetyčná zpráchnivělost vzájemných symbióz
Stál jsem u barového pultu a pozoroval situaci. Mou pozornost zaujal stůl, u nějž seděl mladý pár. Nebo, ještě před chvílí seděl. Teď už oba stáli a křičeli na sebe. Po chvíli dívka utekla a já viděl, že pláče. To nebude složité. Chvíli jsem počkal, a pak se vydal za ní.
Neběžela daleko. Našel jsem jí, jak sedí na lavičce v parku, tvář schovanou v dlaních. Sedl jsem si vedle ní. Podívala se na mě. Usmál jsem se na ni a ona mi to plaše opětovala. To je dobrý znamení.
Začal jsem konverzaci, a pak jen pozorně naslouchal tomu, co říká. Brzo mi začala důvěřovat. Svěřila mi snad všechno! Tohle bylo rychlejší, než jsem čekal. Ta holka mi už teď zobe z ruky. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem se ji pokusil políbit a ona se nechala. Co nechala..začala živě spolupracovat.
"Myslím, že tě miluju.." pošeptala mi.
"Já jsem na tom stejně.." lhal jsem. Je to tak prosté. A ona mi všechno věřila. Naivní holčička. Ani mě nezná. Musel jsem se pro sebe pousmát. Ale už mě to začíná nudit.


Přemýšlel jsem, kam půjdeme tentokrát, zatímco ona mi šeptala do ucha. Co, to nevím. Neposlouchal jsem jí.
Nakonec jsem se rozhodl pro les. Takhle v noci to bude velice dramatické. Pevně jsem ji chytil zezadu za krk, až vyjekla. Přemístil jsem se s ní doprostřed nějakého lesa. Bylo to dokonalé! Světlo Měsíce a mnoha hvězd k nám pronikalo skrz husté větve stromů. Strčil jsem ji na zem. Podívala se na mě, v očích šok. Chladně jsem se na ni usmál.
"Sofie..utíkej!"
"Co-cože..?!" vypadala vážně zmateně. Proboha. I když..pro toho né. Ale na druhou stranu, proč vlastně né, že?! Zabiju ji ve jménu boha. Jako dar pro Něj.
Opět za krk jsem ji zvedl ze země.
"Sofie..utíkej!!" zopakoval jsem jí temně. Pochopila. Rozběhla se pryč. Sledoval jsem, jak se proplétá mezi stromy, jak se jí vlasy zachytávají o větve. A dobře jsem se bavil.
Objevil jsem se před ní. Narazila do mě. Vykřikla a začala couvat.
"Říkal jsem..utíkej!!" zavvrčel jsem na ni. Znovu se rozběhla, znovu jsem jí zkřížil cestu. Vypadala vážně uštvaně, až by mi jí bylo líto. Kdyby mi to mohlo být líto.
Tentokrát jsem se objevil za ní. Objal jsem ji kolem pasu a přitáhl k sobě.
"Jsi unavená. Skončíme to."
"Né..prosím..!"
"Ale ano. Uleví se ti.." šeptal jsem jí. Pak jsem z kapsy vytáhl ampulku kyanidu a nalil si jí do pusy. Jazykem jsem si přejel rty. Otočil jsem ji k sobě.
"Spi sladce!" popřál jsem jí ještě a políbil ji. Za chvilku sebou začala cukat, ale já ji nepouštěl a setrval v tom polibku. Pustil jsem ji, až když mi ochabla v náručí. Její tělo se mi svezlo k nohám. Překročil jsem ho a šel se projít nočním lesem......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama