Pokání

4. června 2012 v 20:59 | Avian |  Křídou psané obrysy čehosi
Ležel na zádech a díval se do stropu, který přes husté nánosy tmy všude kolem skoro ani neviděl. Ležel a vnímal dusivé ticho, které se plížilo po zdech a prosakovalo i prostorem. Stačí jedna malá chybička, a tohle ticho se vás chytí. Chytí se a nepustí. A je tak moc těžké se ho zbavit. Zvedl ruce a chvilku se snažil pozorovat jejich obrysy ve tmě, brzy toho však nechal a spustil je na oči. Hranami dlaní si na ně zatlačil, jakoby je chtěl rozdrtit. I toho ovšem s povzdechem nechal.
Podvědomě cítil, že není jediný, kdo bezcílně zírá nad sebe a nemůže spát. Vzdálen jen jednu kolejní zeď od něj. Přejel přes ní prsty a vnímal její chlad. Vysmívala se mu. Nemilosrdná. Něco z ní cítil. Byla tím prostoupená. Ale čím? Záští? Nenávistí? Proto nemůže spát? Ach, příteli..Kéž by to šlo vrátit.


Ano, kdysi bývali nejlepšími přáteli. Byli nerozluční. Až..až na tu jednu malou chybu. Ale co je na tom tak špatného? Milovat? Je to snad hřích? Je. V očích jeho přítele ano. Věděl to, vždyť vždycky věděl, jaký on má na to názor. Jenže copak si mohl pomoct? Skrýval to celé roky! Takový cit nevydrží být skrytý věčně..Jednoho dne musel vyplout na povrch. A to se také stalo. Vždyť neudělal nic tak zlého. Jen ho políbil..Políbil ho. Svého přítele, lapeného v křesťanských iluzích. Věděl, že by to neměl dělat, ale copak mohl jinak?? Tolik ho miloval! A stále miluje..I přes jeho mlčení, přes jeho křik, odsouzení.
S hlubokým povzdechem se pohladil konečky prstů po rtech, vzpomínaje na ten jediný okamžik, kdy cítil jeho rty na svých. Netuše, že chlapec ve vedlejším pokoji udělal totéž, s dlaní přitisknutou na stěnu, jež je dělila.
Tento chlapec tiše plakal a nechal své slzy vsakovat do polštáře. Vzpomínal..vzpomínal na vše, co spolu prožili. Vědomě se tak mučil, byl to jeho způsob pokání, protože všechny ty vzpomínky tolik bolely. Bolely a bodaly ho do hrudi, spouštěje své nemilosrdné ostří hluboko do jeho srdce. Odsoudil ho. Zatratil. Ale bylo to správné?
Zasténal do ticha, zmučeně, drcen tíhou výčitek, jež by cítit neměl. Nemohl si pomoci. Bylo mu vůbec pomoci? Jemu? Jim? Doufal v to. Protože ať chtěl nebo nechtěl, pouze po jeho boku mohl volně dýchat. Pouze s ním se cítil sám sebou.
Posadil se a objal si kolena paženi. Opřel si o ně bradu a vytřeštěně zíral před sebe. Znemaná to snad, že je stejný? Stejný jako on? Nemožné, takový hřích! Zvrácenost! Jenomže...pevně zavřel oči, skrz něž si vydobila cestičku další záplava slz. Jenomže on ho prostě nedokázal vidět jako zvrhlíka. Jeho, ani cit, jenž v sobě ukrýval.
Zvrátil hlavu a hlasitě zavzlykal. Nevyznal se v tom, ani sám v sobě! V duchu prosil Boha, aby mu poslal někoho na pomoc.
Ticho se náhle zastavilo a přestalo prosakovat všude kolem. Bylo narušeno. Skrze stěnu uslyšel zavzlykání. Sevřelo se mu hrdlo. Pláče? Jistě kvůli němu. Spoutala ho nerozhodnost a na několik dlouhých okamžiků ho uvěznila na místě. Měl by jít za ním? Bude ho ale chtít vidět? Co když..Co když ho pošle pryč. Znovu odmítne jeho omluvu. Znovu ho zavrhne. Kousl se do rtu. Cítil podivné mrazení po celém těle. Povzbuzovalo jeho touhu zvednout se a jít..Jít za ním, obejmout ho, utěšit. Jakoby mu někdo dával zvláštní poklidné svolení. Rozhodl se.
Vstal z postele a po chvilce už byl pryč z bezútěšné prázdnoty svého pokoje. Stanul před jeho dveřmi a tiše na ně zaklepal. Cítil se provinile i jen z toho zaklepání, jako kdyby jím jeho dveře nějak..pošpinil. Ano, i tak vás láska může donutit se cítit. Špinavě a provinile. Snažil se nemyslet na to, jak moc to bolí. Teď už jen čekal..
Uslyšel tiché zaklepání. Trhl sebou a otevřel oči. Opravdu ho slyšel, nebo ho jen šálí smysly? Skutečně mu Bh někoho poslal? Nebyl si jistý, ale nové zaklepání již nepřišlo. Přesto se zvedl, protože jestliže mu Bůh skutečně někoho poslal, neměl by ho nechat čekat.
Přede dveřmi se zhluboka zadechl, aby zahnal stopy po svém pláči. Pak teprve otevřel. Na místě zkoprněl. Díval se do tváře svého někdejšího přítele. A ten k němu upíral oči plné omluv, ale i němých výčitek. Na rtech mu hrál žalostný provinilý úsměv. Nadechoval se, chtěl něco říct, ale nebylo mu to dovoleno. Ne. Byl uchopen za ruku a jemně vtáhnut do šera druhého pokoje. Protože jestli se tu objevil na pomoc tak krátce po tom, co o ni prosil Boha, muselo to být znamení. Možná, že si hřích celou dobu vykládal úplně špatně. Přeci..Jak jen by láska mohla být hřích?
Unaveně se usmál a podíval se do očí svého nočního hosta. Ten jeho úsměv plaše opětoval a něžně setřel slzavé cestičky z jeho tváří.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 don´t-want-to-be-known don´t-want-to-be-known | 22. června 2012 v 0:50 | Reagovat

Miluji je. Zamiloval jsem se do nich obou..

2 keepon keepon | Web | 21. prosince 2012 v 20:16 | Reagovat

Krásné.

3 Zuzana Zuzana | 16. ledna 2013 v 9:40 | Reagovat

Píšeš tak, že to tlačí na hrudi a berie dych. Nádhera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama