Město.

15. listopadu 2015 v 20:16 |  Necitelná bezvýchodnost
Moje město mi uniká. Je mrtvé, a jeho dlouhá pomalá smrt na mě letos doléhá s mnohem větší intenzitou, než kdy jindy.
Ztratila jsem veškeré spojení s mým městem.
Všechna známá místa, která míjím na cestě zdejším temnem, jsou chladná a cizí. Jako z noční můry.
Všechny vzpomínky připomínají legendy, jež mi kdysi někdo vyprávěl, o komsi.
Mé město je pryč.
Už mi nemůže předat vůbec nic.
Vše, co se mělo stát, se už stalo. Nic víc mě tu nečeká.
Jediné, co mě láká zpět, je tíživá známost čtyř stěn mého pokoje, konejšivá přítomnost černého nábytku, uvnitř starého domu.
Starý dům, starý pokoj.
Můj život byl dlouho spjat s tímto domem, s tímto pokojem. S tímto městem.
Tolik let strávených uvnitř, tolik chvil na parapetu s tajnou noční cigaretou, s bezduchým smutkem pod víčky.
Tolik úderů srdce pozřených chladným sevřením přízračné deprese, jež pozvolna naplnila všechny čtyři stěny, vpila se do nich, zarostla tam nenávratně.
Kdykoliv se vrátím, její oči mě stále pozorují, láskyplně, vítají mě zpět.
Ten pokoj je to jediné, co mi z mého města zůstalo.
Už mi nemůže nabídnout vůbec nic.
Čekám na nové stěny, v novém městě.
Nové stěny, které bych mohla vyplnit, do kterých bych mohla navždy otisknout auru svých myšlenek, svých křičících citů.
Nesmím v tomhle městě nechat svoje srdce znovu umřít...
 

Zázračné fungování.

2. prosince 2014 v 16:37 | E. |  Necitelná bezvýchodnost
Občas se snažím věřit na zázraky. Naivně. Končí to vždycky stejně.
Sedím ve vlaku, je tu moc ostré světlo. A venku je tma. Zírám před sebe, bez duše, na vzorování sedačky naproti. Objevují se tam různé tvary. Čím déle tam koukám, tím jsou zajímavější. Svět venku ubíhá a já ho ani nevidím. Protože je moc velká tma a uvnitř je moc velké světlo. Vlak se hýbe. Rychle. Skrze krajinu za oknem, kterou si mohu jenom představovat. Nebo prostě věřit, že tam je.
Kéž bych mohla nikdy nevystoupit. Kéž bych mohla nemyslet. Kéž bych mohla nebýt. A nebo prostě jen sedět ve vlaku a zírat na potahy sedaček. Nevšímala bych si toho…Čeho? To je právě ono. Necítila bych tu podivnou prázdnotu uvnitř sebe. Co je to se mnou? Už příliš dlouho. Není koho vinit. Ani sebe. Ani nikoho jiného. Nejsem naštvaná. Nejsem smutná. Jsem prázdná. A je to mnohem horší. Chtěla bych zuřit. A chtěla bych brečet. Hrozně moc bych chtěla brečet. Opravdu. I moje oči by chtěly. Cítím ten lehký tlak v koutcích.
Jenže to nejde. Možná za pár dní. Až se to všechno nahromadí. A bude toho příliš, než aby to moje mysl unesla. Pak to snad pustí ven. Bude to trvat dlouho. Možná. A možná taky ne. Nevím. Co vlastně vím?
Můžu prostě zavřít oči a jít. Fungovat. Přeci funguju už těch podělaných dvacet let. Tak můžu fungovat dál. Na autopilota. Na lankách zdravého rozumu. Usmát se, když se to hodí. Když se to musí. Pracovat, protože to se taky musí. Studovat, protože to se taky musí. Milovat? Ne. Milovat ne. To se nemusí a to ani neumím. Je jedno, jak moc se snažím, neumím to. Nezáleží na tom. Myslívám si, že ano. Občas, když se necítím tak prázdná, a když se cítím prostě jenom mizerně, si myslívám, že ano. Že na tom záleží. A že to moc chci. Milovat. A být milovaná. Nebýt sama. Věřívám na zázraky, už jsem to psala, že? Ano. To je přesně ten zázrak. Když jsem prázdná, kde by se ten cit vzal? Když zrovna věřím, tak mám pocit, že to cítím. Ale nesmím nad tím začít přemýšlet, protože pak ta iluze zmizí. A já se pak cítím podvedená. Cítím se podvedená, když nevyjde něco, co vyjít nemohlo. Je to tak patetické. Ale zmizí to. Prázdnota vymaže všechno. Já už se nechci usmívat. Nechci komunikovat. Nechci…Nechci nic. Jsem příliš negativistická? Možná. A možná jsem opravdu jenom nemocná. Vím moc dobře, že moje diagnóza je chronická deprese. Chorobná deprese. Deprese deprese deprese. Ale k čemu to? Každý druhý má deprese. Nebo to alespoň tvrdí. Ale jsou ve skutečnosti taky tak prázdní? A může prázdnota bolet? Někdy mám pocit, že ano. Že to bolí. A někdy to vážně bolí. Je to zvláštní tupá bolest. Tepající. Ochromí na chvíli celý hrudník. A skrze cévy se dostane až do žil na zápěstí. Moje mysl pak musí chvíli lapat po dechu. A dát všechno do pořádku. Protože slzy si už zvykly, že tohle nemají v popisu práce. Moje tělo nespolupracuje. Ale já se mu nedivím. Já taky nespolupracuju. Už ani nevím, jestli ho skutečně nenávidím, nebo jestli je mi ho vlastně líto. Mé podivné ošklivé tělo. Nemilované tělo. Ničím ho, protože je tak strašně snadné na něj všechno svést. předstírat, že za všechno může. Ale jak by mohlo? Je to jenom tělo. Jenom schránka. Jenom obal. Reaguje na stav mé mysli. Mého já. A já nejsem v pořádku. Tak nemůžu chtít, aby moje tělo bylo v pořádku. Aby všechno bylo v pořádku. Nic není v pořádku. Vůbec bych se nedivila, kdyby vesmír neexistoval a všechno byla jenom iluze. Jenom kulisa. Nebo jsem já jenom kulisa? Nebo jsem jenom divák? Stejně jako vesmír? Protože už vážně pochybuju, že jsem účastník. Aktér. Postava. Hlavní ani vedlejší. Tak proč se sakra pořád snažím? Něco dokázat…Něco si dokázat? Nebo komu? Já nevím. Já opravdu nic nevím. Měla bych teď asi cítit zoufalství nebo tak něco. Ale já necítím vůbec nic. Všechno uvnitř mě je už moc dlouho mrtvé. Jenom moje tělo ještě ne. A proto hraju dál. Funguju. Zatím pořád funguju.
Funguju.

Jediný okamžik.

16. října 2014 v 19:19 | Elis. |  Necitelná bezvýchodnost
Depressed to the bones.
Je to...skvělá fráze. Ani nevím, jestli je to skutečná fráze, nebo jsem si jí prostě vymyslela, a upřímně...Je mi to jedno.
Prostě se mi honí hlavou. Cělý celičký den.
Je to příšerné, ale zároveň krásně poetické.
Občas mám pocit, jakoby se celý Vesmír zastavil a sledoval to se mnou.
Seděla jsem ve vlaku připraveném vyrazit a přemýšlela o tom, jestli sedím ve správném vagonu, který jede tam, kam potřebuju, a ne na Rakovník. Sledovala jsem prázdné nástupiště, když tu najednou přiběhly dvě mladé ženy a celé uřícené se snažily zjistit, zda to jede na Rakovník. Našli průvodčí a přímo pod mým oknem se jí na to zeptaly. A ona je poslala dopředu s tím, že tyhle vagony jedou přesně tam, kam potřebuji. A to byla má odpověď.
Pomalu se stmívalo. Sledovala jsem, jak se svět noří do tmy, a připadalo mi, jakobych se do té tmy nořila i já. Bylo mi mizerně. Snad nejhůř za ten mizerný den. Bylo mi úzko. Když najednou...začalo pršet. Bylo to nádherné. Měla jsem pocit, že Vesmír moji úzkost sdílí. A to bylo skutečně uklidňující. To, co jsem potřebovala.
Depresivní splín sice nezmizel, ale...úzkost ano.
I takhle to občas funguje. Když nic jiného ne...
 


Nálezy chaosu.

27. září 2014 v 14:43 | Elis |  Zaujmutelné myslí
Při stěhování do Kladna jsem ve svém archivu nalezla pár starých notesů a bloků. Některé věci jsou úsměvné, ale nad některými jsem se musela pozastavit. Občas zpětně překvapuji sama sebe. Nicméně, spousta opravdu dobrých věcí je samozřejmě nedokončená. Jak jinak, celá já. Ale rozhodla jsem se tady podělit o jedno cvičení z Tvůrčího psaní. Bohužel, už si nepamatuji, co přesně bylo cílem či úkolem, jen vím, že jsem to psala tam. Domnívám se, že to bylo psaní podle proudu vědomí, myšlenek. Je to jeden z těch textů, nad kterými s úsměvem vrtím hlavou, ale zároveň se mi opravdu líbí z jazykového hlediska. Hezky jsem si hrála, hezky.

Chaos.
Všeobjímající náruč tohoto otce veškerého koloběhu, snad proklaté spirály, v jehož područí krčí se všechny nám známé bytosti, múzy a trapitelé. On pouze hází kostkou a rozhodne.
Venku za okny obchází Nevlídnost, zachumlaná v plášti a klobouku staženém do očí. Táhne za sebou chlad a vítr zalézající pod šaty. Neviděna, neslyšena. Pouze hmatatelně cítěna v každém kousku husí kůže. Vidí ji jen ten, jenž je zvyklý tančit s Depresí, tou dámou s tělem chlapce s křídli. Jejím tancem je Smrt.
Proč bychom měli tančit? Za vše může hudba toho, kdo píská. My tančit nechceme, jeho hudba je beznadějnou fraškou. Úpadkem veškeré kultury!
Toto je dějiště filistrů vzdělání! Nietzsche si zoufal, v posledních záchvěvech před posledním výdechem zbloudilé mysli.
Buďme prozaici! Hudba budiž v našich slovech, dirigentem nám buď inkoust, jakož i krev, jež v našich žilách koluje.
Ale ta krev, drazí, ta krev je jed. Těla plná jedu, jen to tráví naše myšlenky a naše umění. Nikdo z nás pak nevěří svým slovům ani sám sobě.
Ale proč? Sebedůvěra je jen pojem. Vymysleli si ho egoističtí maniaci, aby měli čím osočovat ty, jež se necítí býti nadřazeni ostatním, ba co hůř, ani sami sobě.
A s takovými my máme žít? To je neslýchané!
Zavřeme se doma, stáhněme žaluzie! Pusťme si Wagnera nebo Ludwiga vana, čtěme Goetheho! Pozvedněme svého ducha! Neposlouchejme slabomyslné žvásty našich takzvaných spoluobčanů. Přeci nás nikdo nemůže nutit! Civilizace? Pcha! Chaos!

Fuck them. Or eat them.

19. září 2014 v 22:43 | Elis. |  Pohrdlivá odfrknutí
I feel misserable again. I don´t even know why am I writing it here.
I have so much anger inside of me. Actually, I don´t give a crap if there are any mistakes.
Things are happening all around me... But I can´t get by. It´s like I´m missing everything. Weather...friends.
I´m being pathetic most of the time. Fortunately, mostly inside my head and not loud.
What the fuck would happened if I spoke my mind once? I don´t know. But really, it won´t be anything much schocking.
I am a real exhibicionist in speaking. Especially about my mind.
It´s a night again...friday night. I´m sitting home. All by myself. Well, with the dog. And cigarettes, which, unfortunately, I´m not allowed to smoke inside. And it´s raining outside. Irony, right?
Time is freezed for me. It´s only one night. Or an year? Now? Then. Shit.
I´m trying to kill some time, so I´m watching movies. But you know what? Not helping. It´s still the same night. The same time. The same fucking mood. What the hell am I doing. Here? Maybe.
I´d love to read. But I can´t. I can´t write proper things. I can´t read books. Shit.
Desperate.
My dog is burfing at the empty hall. Yep, that´s helping.
I shlould just...shut the fuck up, roll some cig and go outside, to feed my paranoia a bit. Yeah, that would be nice.
Good night to all of you, having fun at friday night. Good night to all my dear fucking friends having fun at friday night.
And, for the best, good night to me, totally having fun at friday night.

Další články


Kam dál